Diabetes mellitus je u psů často se vyskytující endokrinní onemocnění, které se projevuje zvýšenou hladinou sacharidu glukózy v krvi v důsledku absolutního nedostatku insulinu nebo narušené citlivosti buněk na inzulin. Glukóza je důležitou součástí energetického metabolismu buněk a její hladina je organismem udržována v úzkém referenčním rozmezí. Na snížení glykémie se podílí hormon inzulin, při zvyšování hladiny krevní glukózy se uplatňují glukagon, adrenalin, glukokortikoidy, ACTH, hormony štítné žlázy a růstový hormon. Inzulin je tvořen v B-buňkách pankreatu (slinivka břišní).
Jak bylo psáno výše, v patogenezi vzniku hyperglykémie se uplatňuje buď abscence hormonu inzulinu (IDDM – insulin dependent diabetes mellitus; diabetes mellitus typu 1) nebo narušená citlivost buněk na inzulin (NIDDM – non-insulin dependent diabetes mellitus; diabetes mellitus typu 2), kdy hormonu je sice dostatek, ale buňky na něj nejsou schopny správně reagovat. U psů byl popsán pouze diabetes mellitus typu 1 způsobený nedostatkem hormonu v organismu a ztrátou pankreatických buněk syntetizujících inzulin. Z tohoto důvodu je zásadním bodem terapie většinou doživotní suplementace inzulinu. U fen je též doporučována kastrace – progesteron syntetizovaný vaječníky podporuje uvolňování růstového hormonu, který je považován za antagonistu inzulinu. V těchto případech může u fen po operaci dojít k upravení diabetického stavu bez nutnosti dlouhodobé aplikace inzulinu.
Diabetes se u postižených zvířat projevuje zvýšeným vylučováním moči a žíznivostí (polyurie/polydipsie), polyfágií s postupnou ztrátou hmotnosti, často dochází ke vzniku katarakty a opakovaným infekcím močového systému. Z dalších komplikací se méně často vyskytuje postižení jater, očí, hypertenze, pankreatitida a nervové poruchy. Akutní a nebezpečnou situací je vznik tzv. diabetické ketoacidózy, která může vést až k úmrtí pacienta.
Příčina destrukce B-buněk slinivky břišní zodpovědných za produkci inzulinu není u psů zcela přesně objasněna. Předpokládá se autoimunitní proces směřující proti B-buňkám nebo může destrukce nastat jako následek pankreatitidy. Vzhledem k předpokladu primárního uplatnění imunitního procesu v patogenezi onemocnění byla u laboratorních zvířat i lidí zkoumána možnost terapiekmenovými buňkami. Kmenové buňky mají kromě schopnosti diferenciace také imunomodulační účinek. Produkují množství biologicky aktivních látek s protizánětlivým a trofickým účinkem, které mohou mít vliv na regeneraci B-buněk a tlumit nežádoucí imunitní reakce. U laboratorních zvířat byla též prokázána schopnost diferenciace mezenchymálních kmenových buněk (MSCs) do buněk produkujících inzulin. V nedávné době vyšla pravděpodobně první studie zkoumající toto využití MSCs také u psů.
Ve studii byli sledováni čtyři psi, kteří byli rok na inzulinové terapii. Aplikovány byly nitrožilně dárcovské MSCs z tukové tkáně, aplikace byla v měsíčním intervalu opakována 3–5×. Monitorovány byly klinický stav, laboratorní ukazatele a změny v dávkování inzulinu (inzulinová terapie nebyla během studie přerušována). Nežádoucí lokální reakce (bolestivost v místě vpichu) byla v průběhu studie pozorována pouze při jediné aplikaci u jednoho zvířete. Zlepšení vitality bylo pozorováno u tří zvířat ze čtyř, u dvou zvířat bylo zaznamenáno též zvýšení apetitu, tělesné hmotnosti a zlepšení polyurie/polydipsie. Z laboratorních parametrů byly sledovány C-peptid (jeho hladina přímo koreluje s produkcí inzulinu), fruktosamin s glykovaným hemoglobinem (zvýšení jejich hladiny nastává při dlouhodobém zvýšení glykémie) a ukazetele lipidového metabolismu (hyperlipidémie se podílí na vzniku některých diabetických komplikací). K detekci zánětů močového měchýře a proteinurie byla vyšetřena moč. Elevace C-peptidu nastala u tří pacientů, fruktosamin a glykovaný hemoglobin byly snížené ve dvou případech. Vyřešení hyperlipidémie nastalo též u dvou pacientů. Cystitidy a proteinurie nebyly dokumentovány. Autoři studie navrhují aplikaci MSCs jako přídatnou terapii, která má potenciál zvýšit sekreci inzulinu a zmírnit komplikace související s diabetem.
Zdroje:
Boháčová P, Holáň V (2018): Mezenchymální kmenové buňky a léčba diabetu 1. typu. Vnitřní lékařství, 64, 725-728.
Rhew SY, Park SM, Li Q, An JH, Chae HK, Lee JH, Ahn JO, Song WJ, Youn HY (2021): Efficacy and safety of allogenic canine adipose tissue-derived mesenchymal stem cell therapy for insulin-dependent diabetes mellitus in four dogs: a pilot study. The Journal of Veterinary Medical Science, doi: 10.1292/jvms.20-0195.
