Disekující osteochondritida (OCD) je jednou z forem osteochondrózy, což je nebezpečné ortopedické onemocnění, které postihuje jak zvířata, tak lidi. Při tomto onemocnění je postižena chrupavka i kost pacienta a dochází k jejich degeneraci. Díky pokročilé medicíně se nám nabízí možnost léčby mezenchymálními kmenovými buňkami se slibnými výsledky.
Osteochondróza (OC) je jedním z nejčastějších a nejvíce nebezpečných vývojových ortopedických onemocnění u koní. Jde o multifaktoriální onemocnění, mezi jehož hlavní rizikové faktory patří dědičnost, rychlý růst, mikrotrauma a případně některé nutriční faktory. Fyziologicky dochází u rostoucích zvířat k přestavbě chrupavky epifýzy a k její postupné osifikaci následkem vaskularizace a současné mineralizace a resorpce chondrocytů. Je to tedy poškození chrupavkových kanálů s následnou nekrózou v růstové chrupavce.
Dle lokalizace problému lze osteochondrózu dělit na tři typy. Nejznámějším typem je tzv. OCD. Zkratka popisuje onemocnění osteochondritis dissecans. Tento typ onemocnění se nachází na povrchu kostí v kloubních spojeních. Může se projevit tvorbou čipů, což jsou volná tělíska nebo praskliny. Také se může projevit odlučováním chrupavky na povrchu. Druhým typem je tvorba subchondrálních kostních cyst. Cysty vznikají pod povrchem a často jsou vyplněny nefunkční odumřelou chrupavčitou tkání. Třetím typem osteochondrózy je narušení růstové ploténky. Tento proces se nazývá fyzitida a jeho následkem může být nerovnoměrný růst končetin, nepravidelné postoje a angulární deformity.
Disekující osteochondróza (OCD) patří mezi vývojová onemocnění ortopedického aparátu koně. Může se vyskytovat od narození až do věku tří let, kdy se dle plemene dokončuje růst koně, a uzavírají se růstové zóny. Kritickým obdobím je období ihned po narození hříběte, kdy toto onemocnění může postihnout hříbata řádně vyvinutá, ale i předčasně narozená.
Jasná příčina vzniku osteochondrózy zatím není známa. Velkou roli hraje množství faktorů, z nichž některé můžeme ovlivnit. Mezi nejvýznamnější patří výživa a genetika. Vliv může mít samozřejmě i pohybová aktivita jedince, jiná prodělaná onemocnění nebo úraz. Příznaky osteochondrózy jsou variabilní od zcela neznatelných po permanentní kulhání. Osteochondróza dissecans, která se projevuje defekty na povrchu chrupavky je charakterizována nekrózou a degenerací malých částí epifýzy. Následovat může abnormální reosifikace. Přesnou diagnózu lze určit na základě rentgenologického snímkování, nebo v některých případech až artroskopií. Klinicky se osteochondróza může, ale nemusí projevit. Mezi typické klinické příznaky patří kulhání, bolest při ohýbání kloubu a otoky v místě postiženého kloubu.
Terapie disekující osteochondrózy může být jak konzervativní, tak chirurgická. Také se využívá experimentální léčba. Konzervativní terapie se využívá v případech, kdy u pacienta není nutný chirurgický zákrok. V tomto případě jde o malé léze a fragmenty. Tato terapie je založena zvláště na kvalitní stravě, využití podpůrných léčiv a managementu pohybu. U závažnějších případů se využívá léčba chirurgická. Tato terapie spočívá v odstranění defektu nebo odstranění odloučené chrupavky a očištění místa až na zdravou tkáň. Čím včasnější je odstranění léze nebo čipu, tím lepší je prognóza pro budoucí využití koně.
Jako další možná terapie se uvádí regenerační schopnost kmenových buněk. Kmenové buňky Jsou základní stavební jednotkou mnohobuněčných organismů a vyznačují se dvěma základními funkcemi. Mohou tvořit další kmenové buňky a mají schopnost diferenciace ve specializované buňky, např. neurony, myocyty, hepatocyty, krvinky, chondrocyty, atd.
Dnešní experimentální ortopedie a traumatologie hledá další metody léčby defektů kloubní chrupavky vedoucí k úplné regeneraci původní tkáně se zachováním stejných funkčních vlastností, které měla tkáň před poraněním. Při současných možnostech odběru a manipulace s mezenchymálními kmenovými buňkami kostní dřeně (MSCs – Mesenchymal stem cells) je možné připravit autogenní nebo allogenní transplantát progenitorů hyalinní chrupavky. Navíc při neustále se prohlubující znalosti chondrogeneze je možné již in vitro poměrně přesně MSCs směrem k chondrocytům v diferenciaci nasměrovat. To vše je předpoklad pro primární hojení defektu kloubní plochy.
Díky funkcím mezenchymálních kmenových buněk, mezi které patří zvláště schopnost rozlišovat se na různé buněčné linie mezodermálních linií (včetně osteoblastů a chondrocytů) a parakrinní exprese několika růstových faktorů a cytokinů, které podporují opravu tkáně, došlo k zaměření jejich výzkumu v ortopedických regeneračních technikách. V rámci předklinických i klinických studií stále roste účinnost terapie MSC v léčbě osteochondritických defektů i u osteoartrózy. Předklinické studie využívající techniky podobné metodám transplantace autologních chondrocytů, ale s rozdílem nahrazení chondrocytů za MSC, vykázaly pozitivní výsledky a zaznamenaly tvorbu hyalinní chrupavky v místě opravy.
Další výzkum je nutný k určení, zda výhody terapie mezenchymálními kmenovými buňkami jsou reprodukovatelné napříč větší populace a pro jiné degenerativní kloubní stavy včetně osteoartrózy.
Zdroje
Bourebaba, L., Röcken, M., & Marycz, K. (2019). Osteochondritis dissecans (OCD) in horses–Molecular background of its pathogenesis and perspectives for progenitor stem cell therapy. Stem Cell Reviews and Reports, 15(3), 374-390.
Freitag, J., Shah, K., Wickham, J., Boyd, R., & Tenen, A. (2017). The effect of autologous adipose derived mesenchymal stem cell therapy in the treatment of a large osteochondral defect of the knee following unsuccessful surgical intervention of osteochondritis dissecans–a case study. BMC musculoskeletal disorders, 18(1), 298.
Tribe, H. C., McEwan, J., Taylor, H., Oreffo, R. O., & Tare, R. S. (2017). Mesenchymal stem cells: Potential role in the treatment of osteochondral lesions of the ankle. Biotechnology journal, 12(12), 1700070.
Ytrehus, B., Carlson, C. S., & Ekman, S. (2007). Etiology and pathogenesis of osteochondrosis. Veterinary pathology, 44(4), 429-448.
