V dnešním článku bychom Vám rádi představili trochu netradiční využití mezenchymálních kmenových buněk (MSCs). Ve studii Cejavo et al. (2018) nebyly MSCs využity pro svou schopnost interakce s imunitním systémem, ale jako nosič onkolytických virů (OV) v protinádorové imunoterapii. OV se replikují pouze v nádorových buňkách a při uvolnění vyvolají jejich lýzu. Selektivního množení viru jen v nádorových buňkách je zpravidla dosaženo metodami genového inženýrství (byly však popsány i viry mající onkolytický účinek bez genové modifikace). Kromě vyvolání lýzy nádorové buňky se nejspíše uplatňuje též stimulace protinádorové imunity – např. vyvolaným rozpadem buňky dojde k uvolnění antigenů, virové proteiny mohou zvyšovat imunogenicitu nádorové buňky, přítomnost virů stimuluje syntézu cytokinů atd. OV jsou nejčastěji aplikovány přímo do nádoru nebo do jeho blízkosti, v některých případech by mohla být preferována aplikace systémová (např. když solidní tumor není dostupný). Efekt této cesty aplikace je limitován především vytvořením antivirových neutralizačních protilátek. Jednou z možností, jak tuto situaci obejít, je využití celulárních nosičů (např. MSCs). Celulární nosiče mohu pomoci vyhnout se antivirovým mechanismům v periferní krvi, působit jako prevence uchycení OV v necílových tkáních a usnadňovat jejich homing. MSCs fungují jako „trojský kůň“ – jsou in vitro infikovány OV, a umožní dopravu takto skrytých OV do místa určení (nádorové léze). MSCs vykazjí též tropismus k tumoru, což je dáno nejspíše tím, že nádorové mikroprostředí se podobá prostředí v nezhojené ráně (mechanismus není ale dosud úplně objasněn, MSCs můžeme nalézt po aplikaci i v jiných orgánech). Není vyloučeno, že na pozorovaném efektu se může podílet imunomodulační schopnost MSCs.
Ve studii Cejavo et al. (2018) byl použit přípravek dCelyvir, jež obsahuje onkolytický virus ICOCAV17 (je odvozen od psích adenovirů CAV-2). MSCs byly získány z tukové tkáně zdravých psů. Do studie bylo vybráno 27 psích pacientů s přirozeně se vyskytujícími tumory (tzn. neoplazie nebyla záměrně a uměle vyvolána), kteří nereagovali na standardní terapii a neměli jinou konkurentní vážnou chorobu. Nádory měly nejčastěji charakter sarkomu nebo byly lokalizovány v CNS. Téměř všichni psi byli předtím vakcinovaní proti CAV-2 (doporučená a běžná součást vakcinačních schémat) a měli tedy vysoké množství protilátek již před začátkem terapie. MSCs byly aplikovány intravenózně v týdenním intervalu, celkově byly podány 4 dávky. Stav pacientů byl poté hodnocen dle změny velikosti nádoru a počtu lézí jako úplná odpověď (ÚO), částečná odpověď (ČO), stabilizace neoplazie (SN), progrese neoplazie (PN). Pacienti dostávali buď samotný dCelyvir (16 zvířat) nebo v kombinaci s doxorubicinem, cyklofosfamidem, inhibitory tyrosin kinázy nebo kortikosteroidy. Klinické zlepšení nastalo u 74 % zvířat, z nichž 14,8 % dosáhlo kompletní remise. Ve skupině léčené pouze dCelyvirem dosáhlo klinického zlepšení 12 z 16 zvířat (2 ÚO, 3 ČO, 7 SN), ve skupině s kombinovanou terapií bylo zlepšení pozorováno u 8 z 11 zvířat (2 ÚO, 6 SN). Pozoruhodné je, že úplného uzdravení dosáhla 2 zvířata z 5 mající plicní metastázy.
Biopsie po ukončení terapie ukázala signifikantní zvýšení fibrózy, hemoragií a degenerace extracelulární matrix, byla pozorována i vyšší nekróza v tumoru. Ve vzorcích odebraných před a po léčbě nebyla pozorována významná změna v infiltraci imunitními buňkami. Ve vzorcích odebraných po léčbě byl zaznamenán zvýšený výskyt buněk typu makrofágů a neutrofilů. V některých případech bylo pozorováno, že tyto buňky, nacházející se před léčbou uvnitř cév, infiltrovaly poté nádorovou tkáň. U tří pacientů bylo po první injekci detekováno přechodné zvětšení nádorů, následované jejich zmenšením před druhou injekcí (což svědčí pro dočasný vznik zánětu v nádoru a pseudoprogresi). V periferní krvi byla po injekcích zaznamenána elevace počtu imunitních buněk, signifikantní zvýšení bylo jen u T lymfocytů.
Neutralizační protilátky proti CAV-2 byly detekovány již před započetím léčby a na počátku léčby se hladina zvýšila a pak stabilizovala. Je důležité podotknout, že vysoké hladiny neutralizačních protilátek nebránily protinádorovému efektu dCelyviru. Rekurence sarkomů je po standardní chirurgické terapii 17–28 %. V této studii byla pozorována delší doba remise.
Nežádoucí účinky byly dokumentovány u 4 z 27 zvířat – nebyly závažné a většina z nich souvisela pravděpodobně s podáním kortikosteroidů a chemoterapeutik. Teoreticky se při systémové aplikaci OV lze obávat rozvoje diseminované virové infekce – ve studiích na myších, psech ani lidech dosud tato komplikace ale nebyla prokázána.
MVDr. Markéta Slaná
Zdroj:
Cejalvo T, Perisé-Barrios AJ, Del Portillo I, Laborda E, Rodriguez-Milla MA, Cubillo I, Vázquez F, Sardón D, Ramirez M, Alemany R, Del Castillo N, García-Castro J. (2018): Remission of Spontaneous Canine Tumors after Systemic Cellular Viroimmunotherapy. Cancer Res., 78, 4891-4901.
