Osteoartritida (OA) je ve veterinárních ordinacích často viděné onemocnění, při němž dochází k degenerativním změnám kloubní chrupavky. Poškozené chondrocyty produkují zánětlivé mediátory, které dále poškozují chrupavku a okolní tkáně. Onemocnění se projevuje postupně se zhoršující a chronickou bolestivostí a pohybovými obtížemi. Neexistuje terapie, která by nemoc zvrátila, nynější přístup k léčbě je založen na tlumení bolesti a zánětu. Navíc žádná z nyní používaných terapií není schopna zvrátit degenerativní proces postihující chrupavku.
Nedávná přehledová studie hodnotila efektivitu aplikace mezenchymálních kmenových buněk (MSC) u osteoartritidy psů a srovnávala různé aplikační postupy. Slibnou terapií je léčba pomocí MSC, jež jsou získávány z tkání dospělého jedince (např. tuk, kostní dřeň, synovie, zubní dřeň, fetální adnexa, periferní krev aj.). Nejvyužívanější je tuk a kostní dřeň. MSC jsou nespecializované buňky schopné diferenciace do buněk mezodermální linie, včetně chondrocytů. Kromě toho MSC mají schopnost imunomodulace a vykazují protizánětlivý efekt, mohou stimulovat i endogenní kmenové buňky. Další jejich významnou vlastností je schopnost tzv. homingu (schopnost migrovat do poškozené tkáně). Dosavadní studie ukazují, že použití MSC je bezpečné a efektivní. Pouze zřídka se vyskytují minimální nežádoucí účinky (přechodné kulhání z důvodu injekčního vpichu, mírná kožní alergie, sebelimitující distenze kloubu).
Použité buňky mohou být vlastní (autologní MSC) nebo od jiného dárce (alogenní), popřípadě i z jiného živočišného druhu (xenogenní). Preferovány jsou autologní buňky kvůli imunologické kompatibilitě a nejsou zde etické problémy související se zdrojem MSC. Určitou nevýhodou je však delší doba mezi odběrem, kultivací a možnou aplikací. Z časového hlediska je výhodnější použití alogenních nebo xenogenních buněk, které mohu být skladovány v dostatečném množství a jsou rychle připraveny k použití. Možnost použití „cizích“ buněk plyne z imunitní privilegovanosti MSC, která může být dána abscencí MHCII (hlavní histokompatibilní komplex II. typu) a/nebo imunomodulačními a imunosupresivními vlastnostmi MSC. U psí OA byla zkoumána také terapie s použitím MSC získaných od koní a vepřů. Nejčastěji je užívána lokální intraartikulární (nitrokloubní) aplikace, díky schopnosti homingu je studována i aplikace intravenózní (IV) nebo přes akupunkturní body. Systémová aplikace může být výhodnější v tom, že navodí větší interakci s imunitním systémem, MSC se dostanou do více kloubů. aplikace IV je snazší na provedení než podání přímo do kloubu. Možností je i využití implantátů. MSC jsou v některých studiích kombinovány s kyselinou hyaluronovou (HA) nebo s plazmou bohatou na trombocyty (PRP) a zdá se, že jejich kombinované použití zvyšuje efektivitu léčby MSC.
Naprostá většina studií popisuje příznivý klinický efekt na kulhání, bolestivost kloubů a rozsah pohybu. Lepší výsledky zdá se přináší intraartikulární aplikace. Výsledky je ale nutno interpretovat s opatrností, klinické zlepšení kulhání často není podpořeno objektivní analýzou chůze. MSC nejspíše nejsou schopné ovlivnit povrchové kostní změny (hodnocení pomocí RTG, CT), ale mohou zpomalit až zastavit další rozvoj artrotických změn. Bylo prokázáno, že aplikace MSC je schopna vyplnit chondrální defekty tkání, jejíž složení a biomechanické vlastnosti jsou podobné jako u normální chrupavky (v porovnání s neléčenými zvířaty, u nichž se defekty vyplní fibrózní tkání). Je zmiňována regenerace chrupavky patrná i po 12 měsících. V jiných studiích bylo po aplikaci MSC prokázáno zvýšené množství proliferujících chondrocytů oproti kontrolní skupině, zvýšená exprese genů extracelulární matrix a složení podobné normální chrupavce (množství glykosaminoglykanů a kolagenu se blíží hodnotám normální chrupavky, resp. je vyšší než u hodnot naměřených u pacientů bez léčby MSC). Analýza synoviální tekutiny přináší variabilní výsledky a ne vždy vykazuje signifikantní změny zánětlivých indikátorů.
Zajímavou perspektivní možností je využití indukovaných pluripotentních kmenových buněk (iPSC), které se získávají reprogramováním buněk dospělého jedince. Ve srovnání s MSC mají iPSC větší diferenciační potenciál a mohou mít větší výtěžnost. Obavy plynou z rizika tumorigeneze. Další výzkum směřuje k tzv. „cell-free“ buněčné terapii, např. k využívání extracelulárních vezikul získaných z MSC.
MVDr. Markéta Slaná
Zdroj:
Brondeel C, Pauwelyn G, de Bakker E, Saunders J, Samoy Y, Spaas JH (2021): Review: Mesenchymal Stem Cell Therapy in Canine Osteoarthritis Research: „Experientia Docet“ (Experience Will Teach Us). Front Vet Sci., 8: 668881.
